Sedm statečných v Bamaku!

Po necelých 11 000 km, které jsme urazili za posledních 14 dní v cílovém městě Bamaku – hlavním městě republiky Mali. V 36 ºC vedru jsme půl hodiny po poledni odevzdali poslední „work sheet“, tedy pracovní papír závodního dne číslo 14! Jsme v cíli náročné Budapest – Bamako 2009.

Po osvěžující sprše se dostávám k napsání pár řádek pro vás – naše příznivce (zvědavce! :-)). Naposledy jsme se ozvali z Nouadhibou na kraji Mauretánie a dříve než jsme se stačili rozkoukat byl tu konec soutěže. Z krátkých zpráv sice víte to podstatné, ale asi všichni čekáte na trochu rozsáhlejší zprávu. Tak tady je.

Bou Lanouar – Atar 830 km
Poté co jsme večer dorazili do bivaku Bou Lanouar, jsme se těšili z krásného počasí. Ne dlouho! Se setměním se přihnal vítr a to není v poušti nic příjemného. Pepa s Lukášem statečně oservisovali všechna auta a my museli z aut udělat hradbu proti větru… marně… písek byl všude! Po osvěžení jsme tedy s motokrosovými brýlemi pomalu ulehli a čekali na další etapu. Měla měřit asi 450 km, ale…
Ráno jsme se na rozpravě dozvěděli, že díky bezpečnostní situaci se nepojede podél železniční trati přímým směrem k Ataru, ale přes Nouakshot – hlavní město Mauretánie po silnicích. Pár bodů leželo pro zpestření mimo cesty, ale jinak to byla NUDA! Večer jsme unaveni z asfaltové rally padli za vlast a čekali na „konečně“ pořádnou terénní etapu směrem jih!

Atar – Tidjikja 450 km
Skvělá záležitost! Minimum asfaltu, maximum písečných pist a dun! Navigačně náročné, ale jak říkáme – čím hůř – tím líp! Všechny „háčka“ pracovali skvěle a i přes to, že jsme se trochu trápili s úkolem č. 3 – tedy nalezením jednoho z bodů vše „odsejpalo“ bez vážnějších problémů. Postupně se k nám připojovalo více a více maďarských týmů, abychom je vyvedli z dun (v kempu pak chodili zpětně s „barak pálenkou“). Na voze číslo pět (Beránek – Sobotka) se objevovali lehké problémy s přehříváním převodovky, ale dojeli jsme do kempu v Tidjikje jako jedni z prvních. Unaveni jsme ulehli do společné noclehárny a připravili se na další den… ještě o půlnoci se rozhodovalo, jestli se následující etapa bude rušit nebo se pojede. V dunách skončilo mnoho aut a k tomu i pár organizátorských… uvidíme ráno!

Atar – Kifa 500 km
Ráno jsme se dozvěděli, že je v tuto chvíli ještě 20 vozů v dunách a tak se etapa ruší. Škoda, další etapa po silnicích… trochu jsme si ji zpestřili zkratkou po pistách, ale jinak focení domorodců, místní přírody a pospávání v autě… V Kifě pak první bivak s turistickou kategorií, který byl příjemnou změnou…

Kifa – Korera Kore 375 km
Zprvu nuda, ale k závěru se nám přiostřilo! 160 km po silnici a na pistu. Písek začal „žrát“ naše auta a my museli řadit mezinápravy… nicměně – bez problémů… v každém voze je víc jak 315 koní a ty si s pískem poradí. U „pětky“ jsou stále problémy s převodovkou, nicméně jsme střídali terén a tak se to dalo „rozdejchat“. V druhé půlce začala zábava. Navigačně totálně mimo, ale my to zvládáme. Martin Mikulenčák jako „šéf výpravy“ zkouší jet nadoraz! Hummer lítá vzduchem a honíme sedmou hodinu, kdy je limit pro odevzdání našich závodních karet. Stmívá se a je to stále složitější… trochu bloudíme, ale vracíme se za chvíli na správnou pistu a letíme dál. Do bivaku dorážíme v půl osmé! Jako třetí v pořadí… jen jeden organizační vůz a my tři… za hodinu po nás přijíždí další. Skvěle si vedl zbytek našeho týmu a dorazil mezi první dvacítkou! Unaveni dáváme „dezinfekčního panáka“ a jdeme spát…

Korera Kore – Karadje 420 km
Teprve ráno jsme se zabývali probémem zvaným „benzín“. To je obecně v Africe problém. O Naturalu 95 si můžete nechat zdát. Když dostanete někde „SUPER“ tak jste v pohodě. Nám se to povedlo až v Didiéni. I když předražený za 1,30 EUR – rádi jsme naplnili naše 100 litrové nádrže. Do bivaku jsme dorazili před setměním. Dobrá práce…

Karadje – Bamako 175 km
Závěrečná „spojovací etapa“nebyla až tak spojovací. Přeci jen zde bylo pár úkolů. Jeden bod byl na skále asi 5km před cílem. V 37ºC vedru jsme vyběhli na nejbližší kopec a získali poslední souřadnice. Pak jsme vzali směr hotel Salam a odevzdali poslední pracovní kartu a rádi se odebrali směrem k našemu hotelu… JSME ZDE!!! Těžko nyní hodnotit, je to příliš čerstvé… ale první dojem i přes mnoho prostestů maďarských posádek, chyby v organizaci, a „kyselé pohledy“ některých soupeřů máme úsměvy na tváři, že jsme to zvládli! Naše vozy jsou „pravěpodobně“ v první dvacítce… a to je víc než jsme čekali…

Bamako!

Díky vám – našim fanouškům! Mějte se fajn… a třeba někdy jindy… PA!!!